Básnička - Bílá budova

12. února 2011 v 21:47 | BaCaTeL |  Příběhy
Jen chladný mramor,
jen chladný hlas,
provází mě
přes propast.

Všude bílo,
žádná skvrna,
stejně zvláštní
jak v Bibli runa.

Hledám otvor,
hledám skrýš,
nikde nikdo,
však kroky blíž.

Bílá nemocnice,
velká past,
pro mou duši
mocná strast.

Hodně sester,
v bílých pláští,
s injekcemi
plných záští.

Kroky se rozléhají
po chodbě,
jak ráno,
tak v pozdní době.


Jak mraveniště
pro churavé,
životu nevěrné,
nestálé.

Sestra vyšla
zpoza dveří,
a já blázen,
pořád věřím.

Že sdělí mi,
co dobré zprávy,
ale ona
jen vypráví.

V ruce jehlu,
v jehle dar,
který mě vzdálí
od zlých már.

Stejně jako
každý den,
kaši, jehlu,
a dál sen.

Spát a spát,
to prý patří k léčbě,
však k čemu mi bude zdraví,
promrhám-li je v leže?

Mluvila, básnila,
já neschopen slova,
to samé co každý den,
znova a znova.

"Bude Vám lépe."
Pravila věčně,
já jí to nevěřil,
ale tvářil se vděčně.

Ležet,
dál již není nic.
"Však já chci od života víc!"

K čemu život,
když stále spím?
Spánek je smrt
a smrt je mi dním.

Chopím se injekce,
vbodnu ji do těla,
a ta sestra
na mne jen hleděla.

Cévami se
rozléhá zlo,
už se mi začalo
dělat mdlo.

Ona jen kouká,
beze slova,
chopila se mne,
úvaha nová.

"Co když mi smrt určila?
Sedí tak s klidem....
Sedí tu s co nejmenším
údivem..."

A ticho...
Jen polštář spadl na zem,
odešel jsem,
s klidem a rázem...

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama