Básnička - Sestup do věčné noci

2. února 2011 v 20:52 | BaCaTeL |  Zábava
Vítr vaje divné věci,
sucho, smrt a temnotu.
Kdesi v dáli rozbřesk kvete,
muži už jdou v robotu.

Přes hrboly, přes příkopy,
vlečou se jak zimní noc,
jeden z nich se svalil k zemi,
marně prosí o pomoc.

Ostatní jak slepá tělá,
nebo oči skleněné,
minou ho a krok co krok,
minou tělo raněné.

Křičí, kope, marná snaha,
osud přijde v zápětí,
každé zvíře, každá bytost,
cítí teď to napětí.

 Cítí, jak se země chvěje,
jak se brána odmyká,
brána temnot do podsvětí,
ovládla ho panika.

Znovu kope, znovu křičí,
noha je však zlomená,
naposled se s těží vztyčí,
upadá zas v kolena.

Smrt je tu a smrt je tady,
smrt je všude kolem nás,
teď je však už blízko velmi,
a noha je zlomená.

 Utéct se už nepodaří,
snad jen prosit o milost,
však pán temna neuprosí,
musil by mít zvláštní moc.

Průvod se už vzdálil hodně,
muž pocítil samotu,
chtěl být zpět u matky v lůně,
opustit i robotu.

Země pod ním popukala,
leze ven snad ďábel sám,
však místo ďábla nebo boha,
je jen panna prokletá.

Oči bílé, bez pohledu,
úsměv má však na tváři,
po rukou ji lezou červi,
nohy sají komáři.

"Jen pojď se mnou,"
řekla vlídně,
"uteč se mnou robotě."
a v očích se jí zablýsklo,
touhou po té slabotě.

U kolen jí muž udivený,
s dravou nohou jako dřív,
vstanul a krokem lehkým,
políbil ji, objímajíc.

Oči mu již vybledly,
slzy dávno skanuly,
vzali se spolu za ruce,
vedle sebe stanuli.

Šťastně spolu vydali se,
do země bolesti,
kde vládne krutý pán,
a desatero neřestí.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama