Polámané iluze

28. února 2011 v 21:38 | BaCaTeL |  Příběhy
Vždy jsem si jako malá říkala, že na světě se pokaždé najde někdo, kdo mi rozumí. Někdo, kdo je mým dvojníkem, duší a stínem. Také mi lidé tvrdili, že ve vesmíru nejsme sami, že nám pokaždé někdo podá pomocnou ruku... Teď už vím, že se mílí.
Teď ležím v nemocnici. Mám zlomenou ruku a nohu. Stalo se mi to asi před pěti hodinami. Jako každý den jsem šla ze školy s kamarádkou Majkou. Castou jsme se stavily v sámošce a zverimexu. Sem jsme chodily prakticky každý den. Najednou jsem si na ulici všimla, že mi jede tramvaj. Pokusila jsem se jí doběhnout, ale uklouzla jsem po mokrém chodníku a spadla na zem. Dopadla jsem asi nějak hůř než normálně, protože jsem vůbec nebyla schpná vstát, postavit se na nohy a ani se opřít o ruku. Začala jsem křičet a Majka mi přiběhla na pomoc. Chtěla zavolat sanitku, ale ona si nepamatovala číslo a já jen vřeštěla bolestí, přestože jsem se jí to číslo snažila povědět. Po chvíli společného křiku se moje kamarádka zvedla a prosila kolemjdoucí o pomoc. Někteří se jen na chvíli zastavili a prohlédli si mne, jako bych byla nějaká socha v muzeu, a pak zase pokračovali volným krokem. Jiní neudělali ani to a kráčeli dál. Po chvíli si Majka vyndala z tašky žákovskou, kde byla nouzová čísla a zavolala pomoc.
Byl to sice nezajímavý a naprosto obyčejný zážitek, ale dal mi jedno cenné ponaučení - nikdy se nespoléhat na pomoc lidí.
 


Komentáře

1 Hannah Hannah | Web | 28. února 2011 v 21:43 | Reagovat

Brzo se uzdrav a souhlasím s tím, že na pomoc od lidí se člověk nemůže spolehnout...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama