Pro tebe, Agáto...

2. února 2011 v 20:09 | BaCaTeL |  Příběhy
Vítr mi trochu foukal do vlasů, ten příjemný letní vítr, který svlaží i nepatrným dotykem. Mraky z oblohy byly vymeteny, na Děčín nebyl vržen jediný stín. Byl dnes krásný den, opravdu nebývale krásný. Jak je možné, že svět je tak optimistický? Tak barevný? Tak veselý?
V naší ulici byl klid, to bylo jasné. Kdo by v tak krásný den zůstával trčet na sídlišti mezi paneláky? No ovšem... Já.
Přecházel jsem po střeše našeho pětipatrového domu a mnul v ruce fotku jedné černovlásky. Agáta, jmenovala se Agáta. Krásné jméno, že? Krásná dívka s krásným jménem a ryzím charakterem. Byla to moje dívka. Zní to sice trochu zastarale, ale nebyla to moje "holka". Byla pro mne jako kopretina ve váze, jako studánka v poušti, nebo měsíc na noční obloze. Nebo jako slunce, které se objeví po dlouhé temné noci... Ale každé slunce jednou zajde, květina uvadne a studánka vyschne. Ta moje vyschla včera. Ta krásná černovláska Agáta, moje dívka, prchla i s mým srdcem.
Ale nemůžu se v tomto neštěstí utápět napořád, ta fotka v mé ruce byl včerejšek, dnešek je vítr, slunce a klid. Vyhodil jsem zmuchlanou fotku do vzduchu, samolibý proud vzduchu si ji někam odnesl. Zašel jsem blíž ke kraji a nakoukl přes okraj, zela tam propast. Zatočila se mi hlava, tak jsem radši kousek poodešel. Nechtěl jsem se zabít, takhle to v novinách nesmí stát.
Znovu jsem se otočil směrem k nebezpečnému okraji střechy. Nádech, výdech....
Rozběhl jsem se proti té bezedné hlubině, každý krok se mi zdál lehký víc než dřív. Odrazil jsem se od obruby a vybavil si v mysli její fotku. Tak pro tebe, Agáto... Kdepak, tohle nebude smrt, tohle bude sebevražda. Zem se přibližovala, ale já neměl strach. Srdce mi spomalilo jakoby tušilo, co příjde. A já to věděl taky. Brána se otevřela.
 


Komentáře

1 Dajulka Dajulka | 21. ledna 2012 v 18:23 | Reagovat

Kolik toho už máš? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama