Lorellai

17. dubna 2011 v 11:29 | BaCaTeL |  Příběhy
Od minulého měsíce se všechno změnilo. Rodiče se ode mne odtahují pořád víc. Asi si to jen namlouvám, ale připadá mi, že předemnou chrání celý zbytek rodiny. K mé o rok mladší sestře mě nenechají ani přiblížit. Bojí se mne. Mých očí, chladného dechu a všeho, co se na mně změnilo. Ještě minulý týden jsem se významně vzhlížela v zrdcadle a hodnotila, jak vypadám. Ale teď v něm nevidím nic víc, než prostor za mnou.
Ano, musím si to už konečně tvrdě přiznat - ano, jsem upír. Pocítila to celá moje rodina, nikdo to sice neví až takhle přesně, ale ta změna - je neuvěřitelná. Zuby, černé oči a propadlé oční důlky... I vkus se mi mění... Černá, krvavě rudá... Ano, krev, ta se mi líbí stokrát víc, než jakákoli jiná věc. Právě proto se mě má sestra Emily bojí. Předevčírem se totiž řízla do ruky, když krájela večeři. Nevím nic, ale z toho, co mi rodina líčila jsem pochopila, že jsem ji silou přitiskla ke zdi a hladila jí hrdlo. A pak... Prý mě na poslední chvíli odtrhla, když jsem dokončovala svůj akt. Nevím, co přesně se dělo, ale bylo to dokonalé, bolestivé a neskutečně svůdné... Ta krev...

Dnes jsem si šla lehnout o něco dřív, ale stejně jako předešlé dny, jsem nemohla usnout. Čekala jsem několik hodin, než všichni usli, a pak jsem se rozhodla. Bylo to kruté a nesprávné, ale moje nové já definitivně zlikvidovalo můj předešlý život. Věděla jsem, že se mé bývalé rodině bude stýskat, že mě budou za útěk ze zdánlivé reality proklínat, ale už mi to bylo jedno. Má identita stejnak byla ta tam, a hrát si až do jejich smrti na nějaké jehňátko, mi kazilo plány a rozlet.
Vstala jsem z postele. Jako stín jsem se tiše ploužila domem a s jistotou nahmatala kliku dveří. Otevřela jsem a jako kočka vklouzla dovnitř, zamkla jsem za sebou. Mé oči se ihned zastavily na dece, která se rytmicky nadýmala a zase klesala. Přešla jsem k té posteli a posadila se na Emily obkročmo. Teď už jsem se nijak nebránila tomu temnému instinktu, který mě volal k jejímu krku. Dělala jsem to mechanicky, aniž bych nějak vědomě vedla své ruce, došla jsem k úžasnému sebeuspokojení.
Emily se ještě neprobudila. Naklonila jsem se nad její snědý obličej a cítila ten horký dech. Hltala jsem ho s dravou nenasytností a stále přibližovala k jejímu krku. A potom to přišlo. Její krev proudila do mých úst. Její smrt mi přinášela sílu, byla jsem jako anděl koloběhu života. Kupodivu nevydala ani hlásku, když jsem z jejího potom už bezvládného těla vytáhla poslední kapku té životodárné tekutiny.
Sama pro sebe jsem jsem se usmála a z jednoho koutku mi utekl zbytek rudého elixíru. Na psacím stole jsem našla nalepovací papírek a lihovku. Načmárala jsem na něj vzkaz rodině a nalepila ho nad svou mrtvou sestru. Eleganetně jsem se protáhla oknem a zamířila do blízkého lesa... Tady mě sice budou místní odvážlivci hledat, ale právě o to mi šlo...
A potom mě spolkla tma. Mě, postrach tohoto města, Lorellai.

 


Anketa

Líbil se ti článek?

Ano =)
Ne =(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama