Pes a pomsta lidstva

17. května 2011 v 15:09 | BaCaTeL |  Příběhy
Svět... Plný neblahých překvapení, krutých žertů osudu a neidentifikovatelných nálad, stanovisk a úvah. Však, tu, uprastřed nehostinné pustiny, zjevilo se ono stvoření - divoký vlk. Zjistil, že ti hlaholiví dvounožci se dají semtam i snést. Objevil teplo jejich ohně, chuť pečeného masa a příjemný dotyk za svými slechy. Tak se první psovitá šelma přidala k dávným divochům, kteří si vážili jejich pomoci a na oplátku si psi cenili jejich přívětivosti. Však zanedlouho zjistil onen tupý člověk, že se dá jíst i zrní - obilí, zelené - listoviny (=salát) a dokonce, že se dá z těchto všech ingrediencí stvořit úplně nový pokrm.
"Co to?" ptá se pes. "Žádný hon a divoká zvěř? No co, můj pán ví, co je dobré." A zakousává se do jednoho z chlebů. Zvyklý na maso s krví a rozmanitou chutí, odhazuje mdlé pečivo a znechuceně se ošívá.
"Fuj!" křičí na něj jeden z tlupy. "Buď žer, nebo nech být! Jdi pryč, za trest budeš bez večeře!"
Pes se jen diví a kroutí hlavou. "Co je to přeci za hloupost? Zachránil jsem mu život před tím houbovitým bůhvíčím, a on mě jen kárá? Tak ať si jí to nemaso, já klidně budu o hladu! Lepší než tohle!" A s důstojností anglické královny se odloudal .
"Co se stalo?" ptají se ho ostatní psi. "Proš se náš pán zlobí?"
"Snědl jsem jim chleba, ale stejně mi nechutnal. Vždyť se sami zahubí! Tohle jíst víc než maso, namohli by přežít déle než den!" Stěžoval si uražený pes a choulil se ve sněhu.
"Tak jim to nech." poradil mu jeden ze starších honičů. "Jestli se tak má stát, stane se. Dokud budou vedle těhle věcí jíst i maso a část z něj nám dají, můžeme s nimi být."
Všichni se na tom shodli a tak se s lidmi ještě na nějaký ten čas slitovali. Ale nebyl by to svět, kdyby čas neplynul dál...

Lidé se usazovali, špek na jejich tělech rostl víc než bylo potřeba. Maso se od psů vzdalovalo pořád dál a dál, ale potomci vlků se nemohli svých dvounohých přátel vzdát, a tak s nimi trpěli i přes zlé časy. Maso se postupně nahradilo jen suchary, které z poloviny tvořilo umělé barvivo, a někdy bylo zpestřeno konzervou mleté slepice.
"Co se to s námi stalo?" bědovala jedna šestnáctiletá fena. "Za mlada jsem se honila za králíky a drůbeží, ale nikdy jsem nic nechytila. Teď už se o to ani nepokouším..."
Její stejně starý sourozenec jen přitakal.
"Co by na to, Azore, co by na to řekli naší dědové a dědové jejich dědů? Když jsem byla malé štěně, vyprávěla mi maminka, že se mezi psy traduje příběh. Prý se dřív ti nejmoudřejší psi dohodli, že až jim lidé nebudou dávat rovný díl za jejich práci, odejdou. Už sice žádnou práci neděláme a i přesto máme potravu a přístřeší, ale víš, Azore, co mě děsí?" odmlčela se. "Kdyby jsme chtěli od lidí odejít, tak nemůžeme. Nemáme kam, nepřežili bychom! To je to, čím si nás lidstvo navždy připásalo k tělu! Nechali nás zlenivět, nechali nás zapomenout na svoje předky..." zoufale si odfrkla a poté natáhla krk směrem k oknu, za kterým se skvěl měsíc, to poslední, co jim zbylo. Dlouze a srdceryvně zavyla, poté padla mrtvá k zemi.
 


Anketa

Líbil se ti článek?

Ano =)
Ne =(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama