Příběhy

Pes a pomsta lidstva

17. května 2011 v 15:09 | BaCaTeL
Svět... Plný neblahých překvapení, krutých žertů osudu a neidentifikovatelných nálad, stanovisk a úvah. Však, tu, uprastřed nehostinné pustiny, zjevilo se ono stvoření - divoký vlk. Zjistil, že ti hlaholiví dvounožci se dají semtam i snést. Objevil teplo jejich ohně, chuť pečeného masa a příjemný dotyk za svými slechy. Tak se první psovitá šelma přidala k dávným divochům, kteří si vážili jejich pomoci a na oplátku si psi cenili jejich přívětivosti. Však zanedlouho zjistil onen tupý člověk, že se dá jíst i zrní - obilí, zelené - listoviny (=salát) a dokonce, že se dá z těchto všech ingrediencí stvořit úplně nový pokrm.
"Co to?" ptá se pes. "Žádný hon a divoká zvěř? No co, můj pán ví, co je dobré." A zakousává se do jednoho z chlebů. Zvyklý na maso s krví a rozmanitou chutí, odhazuje mdlé pečivo a znechuceně se ošívá.
"Fuj!" křičí na něj jeden z tlupy. "Buď žer, nebo nech být! Jdi pryč, za trest budeš bez večeře!"
Pes se jen diví a kroutí hlavou. "Co je to přeci za hloupost? Zachránil jsem mu život před tím houbovitým bůhvíčím, a on mě jen kárá? Tak ať si jí to nemaso, já klidně budu o hladu! Lepší než tohle!" A s důstojností anglické královny se odloudal .
"Co se stalo?" ptají se ho ostatní psi. "Proš se náš pán zlobí?"
"Snědl jsem jim chleba, ale stejně mi nechutnal. Vždyť se sami zahubí! Tohle jíst víc než maso, namohli by přežít déle než den!" Stěžoval si uražený pes a choulil se ve sněhu.
"Tak jim to nech." poradil mu jeden ze starších honičů. "Jestli se tak má stát, stane se. Dokud budou vedle těhle věcí jíst i maso a část z něj nám dají, můžeme s nimi být."
Všichni se na tom shodli a tak se s lidmi ještě na nějaký ten čas slitovali. Ale nebyl by to svět, kdyby čas neplynul dál...

Kristina & David - MiniRomán

8. května 2011 v 22:08 | BaCaTeL
Byl krásný letní večer, lehce foukal vítr a ptáci pěli své kouzelé árie. Na verandě vily stojící na úpatí kopce se mihotalo několik postav. Už z dálky bylo slyšet bujné veselí a přiopilý smích nejedné ze slečen. Bujará zábava byla v plném proudu.
"Ach, Davide..." povzdychla si Kristina a zaklonila hlavu ve velmi odvážném gestu, až se její havraní vlasy sklouzly po spodku zad rudých šatů, které měla. "Jsem ráda, že jsem tu právě s tebou. Tak neobyčejný večer... přímo..." chvíli hledala to správné slovo. "famózní. Není to zvláštní slovo? Famózní? Tak nevzhledný výraz pro něco tak famózního." Rozesmála se neobvykle hlubokým hlasem a David se zasmál s ní.
"Jsi opilá, miláčku." řekl David láskyplně. "Tenhle večer se náramně povedl, že ano?" Jeho odpovědí bylo jen nepřítomné příkývnutí a další vlna smíchu. "Staroch Mike umí prostě připravit opravdový večírek." Rukou se dotkl jejího obličeje a lehce ji políbil na čelo, poté o něco vášnivěji.
Pak následoval další polibek, a další. Kristina ho nejdřív mírně odstrkovala, ale poté se nechala omámit a jeho polibky opětovala.
Už spolu pomalu směřovali do jedné z mnoha ložnic Mikova domu, který byl samozřejmě k takovýmto okamžikům prvotřídně opatřen. Už vedle sebe ulehali na ohromné letiště a on ji začal rozplétat šňůrky na zádech šatů, když v tom se Kristina zarazila. Byla sice přiopilá, ale ne natolik, aby se nechala unést vášní a nečekaně otěhotnět.
"Počkej, Dave..." mírně ho od sebe odsunula. David ale se ale nenechal zvyklat a dál ji sváděl. "To stačí, Davide!" zakřičela napůl histericky.
"Co se děje, miláčku? Ty to snad nechceš?" zeptal se udiveně s lehkým úšklebkem.
"Ne teď... Promiň, ale nestojím o zbytečné potíže. Pochybuji, že s sebou maš... ty víš co. Je mi líto, ale dnes se na to necítím." Zavázala si zpět tkaničky, které se překvapivě lehko uvolnily. "Chci jet domů. Ještě se půjdu rozloučit s Mikem a poděkovat mu za pozvání. Počkej na mě prosím v autě, ano?"
David neodpověděl, jen se naštvaně zakoukal mezi vlákna koberce. Kristina odešla z místnosti.
Dave měl vztek. Takovouhle zradu od Kristiny doopravdy nečekal. Dnešek se měl stát jedním z jeho nejerotičtějších večerů, ale bylo to ztraceno.
"Nána blbá..." klel sám pro sebe, když v tom uviděl, že se na balkóně, který spojoval všechny ložnice opírala o zábradlí ženská postava. Pomalu k ní přešel a tajemně pronesl: "Dobrý večer, krásná dámo. Je tu vedle Vás místo?" Normálně by nebyl tak dotěrný a rychlý, ale spoléhal na opilost všech účastníků dnešního večera a evidentně vsadil na správného koně.
Dáma v minisukni se otočila a uchichtla, z jejího dechu táhl gin. Byla to asijka, jestli ukrajinka, japonka nebo něco podobného nedokázal David rozpoznat. Měla krátké černé vlasy sestřižené do mikáda a nápadný, veliký výstřih.
"Pro někoho jako jsi ty je vedle mě vždycky místo." Povytáhla upravené obočí. "Jak se jmenuješ, fešáku?"
"Mám spoustu jmen... Někteří mi říkají Hamlet, jiní zase Thor." Viděl, jak se jí zajiskřilo v očích a tak rychle dodal "Hlavně ženy. Ale žádná kráska mi tak ještě neřekla, v poměru s tebou byly všechny jen ubohé nicky." Při vyslovování posledního slova scvakl zuby těsně u jejího ucha. Na slečnu to zabralo a vycenila zuby jako divoké zvíře, byla krutá a nenasytná.
Vyzařoval z ní pocit chtíče a Dave nechtěl už dál čekat.
Ložnice, ve které se předtím chtěl pomilovat s Kristinou se změnila pro hnízdo divoké vášně s neznámou ženou, ovšem krásnou a neodolatelnou.
Když byli v nejlepším, vtrhla do jejich užívání se Kristina.
"Tak tohle mám za to, že jsem se s tebou jednou nevyspala, co?!" zakřičela na něj se slzama v očích, přesto však silně. "Tak se nenechte rušit a pořádně si to rozdejte! Ty, Davide, jsi jen pitomá nespolehlivá svině! Jsi jenom chodící péro, nic víc! Ale nelituju se, nebudu! Dobře mi tak! Měla jsem tušit, že s idiotem jako jsi ty si nemám nic začínat!" teď už byl její brek znatelný i na hlase. Rozbrečela se a utekla přes jinou ložnici.
David byl sice zaskočený, ale ne nějak zvlášť. Pokrčil rameny a po chvilce se zeptal:
"Tak, kde jsme to skončili, miláčku?" pronesl se vzrušením.
"Hned ti napovím, příteli..." Olízla si rty a pokračovali...

Touha...

28. dubna 2011 v 19:30 | BaCaTeL
Měl hlad. Ta neuvěřitelná nenasytnost se mu zdála absolutně úmorná, ale nějakým způsobem i vzrušující. Tuto neukojenou potřebu musel držet na provázku už déle než dvacet dní. Bylo to vůbec možné? Vydržet tak dlouho mezi těmi patolízalskými červy nepatrných schopností a nezbláznit se? Možná... Jak pro koho...
V bílé místnosti kde stál v rohu, bylo hrobové ticho, občas narušené zapraskáním žárovky, která ostrým světlem osvětlovala jeho vězení. Nemohl na sobě mít ani normální oblečení, navlékli ho do směšného oděvu, podobajícímu se noční košili. Ale nebyl to jen obyčejný noční úbor - kazajka.
Asi se už zbláznil, ale vnímali ti jen ti druzí. Jen ti, co ho dali to téhle nepřiměřené ubytové služby, která má za úkol udržet návštěvníka za každou cenu naživu. Ale u něj se to nepovedlo, u něj ne. Blázinec nebyl vhodným ubytováním pro upíra, pro toho by byla ideální už jen márnice nebo nemocnice.
Márnice se spoustou těl plných krve, nebo nemocnice s bezbranými hrdly... Je to jen otázka času, než se odsud dostane. A pak? Pomsta...

Lorellai

17. dubna 2011 v 11:29 | BaCaTeL
Od minulého měsíce se všechno změnilo. Rodiče se ode mne odtahují pořád víc. Asi si to jen namlouvám, ale připadá mi, že předemnou chrání celý zbytek rodiny. K mé o rok mladší sestře mě nenechají ani přiblížit. Bojí se mne. Mých očí, chladného dechu a všeho, co se na mně změnilo. Ještě minulý týden jsem se významně vzhlížela v zrdcadle a hodnotila, jak vypadám. Ale teď v něm nevidím nic víc, než prostor za mnou.
Ano, musím si to už konečně tvrdě přiznat - ano, jsem upír. Pocítila to celá moje rodina, nikdo to sice neví až takhle přesně, ale ta změna - je neuvěřitelná. Zuby, černé oči a propadlé oční důlky... I vkus se mi mění... Černá, krvavě rudá... Ano, krev, ta se mi líbí stokrát víc, než jakákoli jiná věc. Právě proto se mě má sestra Emily bojí. Předevčírem se totiž řízla do ruky, když krájela večeři. Nevím nic, ale z toho, co mi rodina líčila jsem pochopila, že jsem ji silou přitiskla ke zdi a hladila jí hrdlo. A pak... Prý mě na poslední chvíli odtrhla, když jsem dokončovala svůj akt. Nevím, co přesně se dělo, ale bylo to dokonalé, bolestivé a neskutečně svůdné... Ta krev...

Lilian Hudson - Novorozený příběh

13. března 2011 v 18:19 | BaCaTeL
Otevřela jsem dveře jednoho z pokojů v porodnici. Hned za nimi se na mě usmála máma, rozvalená na alternativním lůžku. Vypadala dost unaveně, v náručí se jí vrtila a tetelila deka s obsahem, kvůli kterému jsme sem všichni šli. Tedy já Lily, Karten a moje nesnesitelná babička, Andora. Obsah té deky nemohl být jiný, než můj bratr, Gregory.
Všichni strašně "ťuťuňuňovali". Tak tomu říkám já, protože to prostě jinak popsat ani nejde. Já samozřejmě taky byla ráda, to ano, ale nikdy jsem se nepovažovala za ochránce dětí, chůvu, nebo něco podobného. Na tohle jsem nikdy nebyla, malí rozcapení haranti se za mnou točili pořád, jiný by se radoval, ale moje konzervativní jadérko mi nařizovalo držet si od nich odstup.
Pozdravila jsem se s novunalezenou mámou, kterou v téhle bílé krabici věznili už týden, podívala a ohodnotila jsem svého nového "bráchu". To slovo mi pořád nešlo přes pysky - "brácha". Jestli je něco zvláštnějšího, než říci tohle slovo po čtrnácti letech klidného vlčího samotářství, tak bych chtěla vědět co - a UFO to není. Hned potom, co moje babička ohmatala tomu červenému a upocenému mrňousovi tváře a prakticky celou hlavu, přišla řada na mě. Všichni začali říkat: "Dej mu pusu! A proč mu nedáš pusu? A proč ho nepozdravíš? Tak mu dej pusu!"
Už se mi na jazyku stvárnila ostrá a hořká odpověď zároveň, ale tohle by se mi vyčítalo až moc dlouho. Jen jsem něco tupě zakuňkala a vymluvila se, že se mi chce na záchod, který byl hned u pokojíku. Strávila jsem na něm asi pět minut, ale delší pobyt by byl dost lehko prokouknutený, takže mi nezbývalo nic, než zvednout půlky z prkénka a jít zpátky...
Tahle návštěva porodnice byla dost otřesná... Říkala jsem si, když se náš Superb kodrcal z porodnice domů. Měla jsem zůstat doma a učit se dějepis na zítřejší test...
====================Možná bude pokračování===================

Polámané iluze

28. února 2011 v 21:38 | BaCaTeL
Vždy jsem si jako malá říkala, že na světě se pokaždé najde někdo, kdo mi rozumí. Někdo, kdo je mým dvojníkem, duší a stínem. Také mi lidé tvrdili, že ve vesmíru nejsme sami, že nám pokaždé někdo podá pomocnou ruku... Teď už vím, že se mílí.
Teď ležím v nemocnici. Mám zlomenou ruku a nohu. Stalo se mi to asi před pěti hodinami. Jako každý den jsem šla ze školy s kamarádkou Majkou. Castou jsme se stavily v sámošce a zverimexu. Sem jsme chodily prakticky každý den. Najednou jsem si na ulici všimla, že mi jede tramvaj. Pokusila jsem se jí doběhnout, ale uklouzla jsem po mokrém chodníku a spadla na zem. Dopadla jsem asi nějak hůř než normálně, protože jsem vůbec nebyla schpná vstát, postavit se na nohy a ani se opřít o ruku. Začala jsem křičet a Majka mi přiběhla na pomoc. Chtěla zavolat sanitku, ale ona si nepamatovala číslo a já jen vřeštěla bolestí, přestože jsem se jí to číslo snažila povědět. Po chvíli společného křiku se moje kamarádka zvedla a prosila kolemjdoucí o pomoc. Někteří se jen na chvíli zastavili a prohlédli si mne, jako bych byla nějaká socha v muzeu, a pak zase pokračovali volným krokem. Jiní neudělali ani to a kráčeli dál. Po chvíli si Majka vyndala z tašky žákovskou, kde byla nouzová čísla a zavolala pomoc.
Byl to sice nezajímavý a naprosto obyčejný zážitek, ale dal mi jedno cenné ponaučení - nikdy se nespoléhat na pomoc lidí.

Pohádka o princi Sebastianovi

24. února 2011 v 15:06 | BaCaTeL
Byl jednou jeden princ, který měl jméno Sebastian. Žil v zapomenutém království, kde nekvetly ani stromy, ani květiny. Léto se tu podobalo zimě a jaro podzimu. Všechno bylo tiché a mrtvé, až každý, kdo touto zemí procházel, odvracel zrak. Princ měl ale milerád lov, na který se musel vydávat až daleko za hranice, aby dokázal polapit alespoň koroptev. Jednou, když vyrazil na lov brzy ráno se svou družinou, spatřil v ranním šeru hvězdu, jak padá k zemi.
"To nám bohové ukazují, kudy se máme vydat!" prohlásil jeden z lovců a vydali se tím směrem. Šli dlouho a dlouho, koně se pod nimi již prohybali, když v tom se před nimi na pasece prohnal zlatý jelen. Všichni muži nabili kuše a střelili. Jelen se obratně vyhnul smrtonosným ranám a propletl se mezi stromy, zaběhl do houští a zmizel jim z očí.

Básnička - Bílá budova

12. února 2011 v 21:47 | BaCaTeL
Jen chladný mramor,
jen chladný hlas,
provází mě
přes propast.

Všude bílo,
žádná skvrna,
stejně zvláštní
jak v Bibli runa.

Hledám otvor,
hledám skrýš,
nikde nikdo,
však kroky blíž.

Bílá nemocnice,
velká past,
pro mou duši
mocná strast.

Hodně sester,
v bílých pláští,
s injekcemi
plných záští.

Kroky se rozléhají
po chodbě,
jak ráno,
tak v pozdní době.

Ukázka z mojí knihy, kterou píšu

4. února 2011 v 15:09 | BaCaTeL
Zpoza skály se ozvalo prasknutí, jako kdyby se lámala tlustá větev. Nemusel se ani podívat, věděl, že jeho otec je mrtvý. Tmavě tyrkysový sirotek se jako myš krčil v rohu a doufal, že se probudí do zlatavého slunce a vše bude při starém. Ale osud rozhodl jinak a staré se překlápí v nové a nové v staré. To byl nezměnitelný koloběh života. Jeden z krutých rozhodnutí neznáma.
Takr zatnul zuby, když jeho citlivý sluch naprosto ovládl vítězný řev Arga, který zjevně dokonal své ohavné dílo a pustí se do hledání další oběti. Naštěstí se v tom Takr mýlil. Slyšel, jak drak venku přešel k útesu a vrhl se přes okraj.

Pro tebe, Agáto...

2. února 2011 v 20:09 | BaCaTeL
Vítr mi trochu foukal do vlasů, ten příjemný letní vítr, který svlaží i nepatrným dotykem. Mraky z oblohy byly vymeteny, na Děčín nebyl vržen jediný stín. Byl dnes krásný den, opravdu nebývale krásný. Jak je možné, že svět je tak optimistický? Tak barevný? Tak veselý?
V naší ulici byl klid, to bylo jasné. Kdo by v tak krásný den zůstával trčet na sídlišti mezi paneláky? No ovšem... Já.
Přecházel jsem po střeše našeho pětipatrového domu a mnul v ruce fotku jedné černovlásky. Agáta, jmenovala se Agáta. Krásné jméno, že? Krásná dívka s krásným jménem a ryzím charakterem. Byla to moje dívka. Zní to sice trochu zastarale, ale nebyla to moje "holka". Byla pro mne jako kopretina ve váze, jako studánka v poušti, nebo měsíc na noční obloze. Nebo jako slunce, které se objeví po dlouhé temné noci... Ale každé slunce jednou zajde, květina uvadne a studánka vyschne. Ta moje vyschla včera. Ta krásná černovláska Agáta, moje dívka, prchla i s mým srdcem.
Ale nemůžu se v tomto neštěstí utápět napořád, ta fotka v mé ruce byl včerejšek, dnešek je vítr, slunce a klid. Vyhodil jsem zmuchlanou fotku do vzduchu, samolibý proud vzduchu si ji někam odnesl. Zašel jsem blíž ke kraji a nakoukl přes okraj, zela tam propast. Zatočila se mi hlava, tak jsem radši kousek poodešel. Nechtěl jsem se zabít, takhle to v novinách nesmí stát.
Znovu jsem se otočil směrem k nebezpečnému okraji střechy. Nádech, výdech....
Rozběhl jsem se proti té bezedné hlubině, každý krok se mi zdál lehký víc než dřív. Odrazil jsem se od obruby a vybavil si v mysli její fotku. Tak pro tebe, Agáto... Kdepak, tohle nebude smrt, tohle bude sebevražda. Zem se přibližovala, ale já neměl strach. Srdce mi spomalilo jakoby tušilo, co příjde. A já to věděl taky. Brána se otevřela.

Čtenářský deník online - Deník Malého poseroutky

1. února 2011 v 21:31 | BaCaTeL
Autor a ilustrátor: Jeff Kinney
Nakladatelství: Cooboo
Místo a doba děje: Severní Amerika, 21. stol.




Deník malého poseroutky je opravdu deník. Zapisuje ho jen z donucení své vlasní matky, která mu ho koupila bez jakéhokoli dotazu. První (červený) díl začíná slovy:

"Tak aby bylo od začátku jasno.
Tohle jsou zápisky, ne deník.
Vysloveně jsem mámě říkal,
aby koupila nějaký, na kterém není
napsáno slovo DENÍK.
Teď mě ještě přistihne nějaký
pitomec a špatně si to vyloží."

Toto je jedna z mála knih, kde mě autor odrovnal už první stránkou.

Děj:
Děj se nedá dost dobře popsat, protože bych sem musela vypisovat všechny podrobnosti. Jediné, co Vám k tomu řeknu je to, že jestli jste dostali od někoho poukázku do knihovny, tak to zkuste, protože se budete bavit každou větou.

Čtenářský deník online - Divá Bára

1. února 2011 v 20:31 | BaCaTeL
Autor: Božena Němcová
Ilustrace: ---
Místo a doba děje: 19. století; Čechy
Adresa pro online četbu:

Děj:
Divá Bára získa přízvisko divá už jako nemluvně, když se seběhly všechny ženy u Báry doma. Řekla jim, že se jí prý zatočila hlava a dělaly se jí před očima mžitky. Báby hned začaly sýčkovat, že to byla polednice, a jestli nevyměnila Barču za divé dítě. Všechny se kolem ní shlukly a začaly jí podezírat téměř ze všeho - jedna prohlásila, že má krátké nohy, druhá zas že má veliké oči atd. Nakonec se sice shodly, že je to pravá Bára, některé však zůstaly při svém. A tak Bára musela už odmala žít trošku odstrkována, protože se matky bály, aby jim jejich děti při pobytu s Bárou nezvlčely. Později k její odlišnosti přispělo i tmavé zbarvení její pleti a husté černé vlasy, nebo silná a mužná postava.
Nejvíc se mi líbila konečná část příběhu, ve kterém Bára k smrti vystraší nápadníka Elšky (její kamarádky už od dětství) a dostane za to trest. Když se prý ničeho nebojí, ať stráví noc v kostnici. Bára statečně nesla svůj rozsudek a když se k večeru setmělo, odvedli ji vesničané do márnice. Byla sice smutná, když koukala malým okénkem ven a začala se litovat. Rychle ale zahnala chmury a řekla si, že tu noc radši přebyje spaním. Chtěla si lehnout na máry, když v tu chvíli jí na okno zaklepal její otec. Řekl, že tu večer stráví s ní, a tyk oba usnuli. Ráno šel kolem hřbitova hajný. Když od tatínka, který ležel celou noc venku před kostnicí, uslyšel, jaký trast si pro statečnou Báru lidé vymysleli, vypáčil dveře a Báru chtěl osvobodit. Ta ale odmítala opustit márnici, aby o ní nikdo nemohl tvrdit, že nesplnila svůj trest. Povídala si s hajným ještě chvíli a uvědomila si, že to je ten samý, který se jí pokoušel pomoci rozehnat zdivočelé krávy. Vypravovala mu, že by stejně nikomu na světě nescházela, že jen tatínkovi, jejímu psovi Lišajovi a Elšce. V tu chvíli ji myslivec požádal o ruku a Bára to přijala s radostí, že ji někdo má rád i přes její odlišnost.

Interpretace: Myslím, že nám tí Božena Němcová chtěla ukázat, že odlišnost vzhledu nijak neovlivňuje ani nepošpiňuje charakter.
Jinak se mi povídka líbila, akorát jsem měla občas potíž s "překladem" slov do dnešní češtiny.
 
 

Reklama